Před časem jsem narazila na slova filosofa Jeana-Paula Sartra: “Někteří lidé jsou přitahováni neměnností kamene….Netouží po změně, protože kdo ví, co změna přinese? …Nemají zájem na získávání nových myšlenek, chtějí, aby ty byly vrozené…dychtí po způsobu života, v němž logické uvažování a hledání pravdy hrají pouze druhořadou roli, v němž nikdo nic nehledá, kromě toho, co už bylo předtím nalezeno, v němž se člověk nikdy nestane nikým jiným než tím, kým už někdy byl.“ (Sartre, 1948)
Přesně takhle jsem donedávna přemýšlela i já. Jakákoliv změna pro mě představovala nekomfortní situaci. Hledání nových souvislostí a nekonvenčních postupů taky. Sartre mě opravdu odhadl. Ale co když už taková být nechci?
Jsem Klára a dělám doktorát. Mám za sebou spoustu let studia a pár závěrečných prací. Mohlo by se zdát, že po tolika letech vzdělávání pro mě nebude problém hledat (snad co nejvíc objektivní) pravdu a logicky uvažovat nad konkrétním tématem. Ukázalo se, že je. Alespoň do doby, než jsem začala měnit způsob, jakým o věcech přemýšlím.
Moje latinářka nám na střední vždycky říkala, že musíme jít „in medias res“, tedy k podstatě věcí. Dlouho jsem nechápala, co tím myslí. Když jsem začala před nějakou dobou sepisovat teoretickou část disertace, a prvním tématem byla filosofie a její metody, najednou mi to došlo. Pochopila jsem, že právě to je moje „podstata věcí“.
Filosofie je ta dnes tolik opomíjená disciplína, která stojí za zrodem všech dalších vědních oborů. Byla to právě filosofie, díky které si lidé začali klást otázky a vyvracet mýty. Je to určitý způsob přemýšlení, kdy se nemůžeme spokojit se zažitými postupy a fakty, ale musíme hledat vlastní odpovědi na otázky. Je to přesně ten způsob práce, který mi chyběl, abych se mohla začít měnit.
Pokud má člověk skutečně a autenticky hledat nová východiska konkrétního problému, nemůže se spokojit jen s tím, co již bylo poznáno a napsáno předchůdci. Nemohou mu stačit data a čísla. Měl by navíc všechny dosavadní informace a fakta, se kterými pracuje, mezi sebou porovnávat, hodnotit a hledat co nejvíc logické odpovědi. Bez ohledu na to, jaká pravda se zdá být ta „správná“ a v souladu s naším současným lidským poznáním.
Nutnost vlastního myšlení v souvislostech, kritické hodnocení informací a neustálé hledání pravdy jsou v dnešní době, plné rychlých informací a zpráv, naprosto klíčové. Jen tak člověk skutečně nezůstane „přitahován neměnností kamene“. A tak jsem se skrze filosofii a její způsob práce pokusila, vzít si Sartrova slova opravdu k srdci.
Hledání pravdy anebo alespoň její malé části se stalo mojí každodenní aktivitou a disertační výzkum hlavní prací. Zatím netuším, jak se stát dobrým badatelem, výzkumníkem nebo alespoň obstojným doktorandem. Díky disertační práci jsem však pochopila, že logické uvažování a hledání pravdy u mě už nikdy nemůže hrát druhořadou roli.
Comentarios